Tento článek je součástí našeho krátkého seriálu "Prádlo v průběhu věků". V minulém díle jsme se krátce podívali na fascinující vývoj praní prádla napříč staletími. V tomto druhém díle se budeme zabývat nejstaršími důkazy o praktikách čištění oděvů, které nám historie zanechala. Užijte si to!

Prehistorie

Pravěk podle definice předchází zaznamenané historii. To znamená, že nám naši dávní předkové bohužel nezanechali žádné praktické rady, jak čistit kůže vlnitých mamutů. Absence důkazů však není důkazem neexistence a my víme, že všechny klíčové faktory nezbytné pro praní prádla byly v pravěku přítomny:

Pravěcí lidé měli obecně přístup k přírodním čisticím látkám, jako je písek, popel nebo živočišný tuk, a také k rostlinám s mýdlovými vlastnostmi; měli přístup k vodě v podobě řek, jezer a přírodních pramenů; měli přístup ke kamenům a dřevu, kterými mohli tlouct nebo třít oděv, aby se skvrny rozbily; a měli přístup k teplému slunci, na kterém se mohli sušit venku. Nicméně tehdejší kočovný a často nejistý způsob života pravděpodobně znamenal, že čistota oděvů nebyla hlavním problémem.

Antika

Starověké civilizace se o hygienu zajímaly více než jejich pravěcí předchůdci. Zdá se, že přírodní mýdlo začali jako první používat staří Babyloňané; nejstarší recept je zapsán na hliněné tabulce z doby kolem roku 2800 př. n. l. Staří Egypťané používali mýdlo vyrobené z kombinace živočišných a rostlinných olejů a soli spolu s natronem, minerální zásadou, která působila jako čisticí prostředek. Ve starověké Číně se oblečení pralo pomocí popela získaného z rostlin a mušlí, který sloužil jako silný přírodní prací prostředek.

Staří Řekové si velmi cenili čistoty a připisuje se jim vynález velmi rané formy sprchy, ale mýdlo nakonec pojmenovali Římané. Podle legendy se dešťová voda stékající z hory Sapo, kde byla obětována zvířata, smísila se zvířecími tuky a dřevěným popelem a vytvořila směs, která se ukázala jako prospěšná pro oděvy a pokožku.

Římané se však u toho nezastavili - vyvinuli také předchůdce prádelny. V těchto zařízeních, známých jako fulloniky, se špinavé oblečení namáčelo do velkých nádrží naplněných vodou a močí, jejíž vysoký obsah čpavku fungoval jako přírodní čisticí prostředek, spolu s natronem a různými druhy jílu. Pracovníci zvaní fullones šlapali na oblečení během namáčení, aby z něj odstranili co nejvíce nečistot. Poté se prádlo vyždímalo, vysušilo na slunci, vykartáčovalo a mohlo se i vybělit pomocí jemné bílé křídy známé jako cimolianská hlína.

Závěrem lze říci, že ačkoli technologický pokrok jistě urychlil a zpraktizoval proces praní prádla, samotný proces praní je téměř stejně dlouhý jako odívání.